Výlet do zooparku v Chomutově

"Říkala jsi, že vyrazíme ve dvě!" volal na mne manžel. No ve dvě, to jsem měla v plánu, ale když já už půl hodiny přemýšlím, jestli dcerce dát žluté šatičky nebo ty modré. Modré! Rozhodnuto. Bílý klobouček s beruškami a ještě ty nové, modré sandálky s mašličkou. Spokojenost! Osmiměsíční dcerka nic nenamítá, kope nožičkami a natahuje ručky, abych ji posadila. No bodejť, je čím dál zvědavější, potřebuje mít rozhled, to je jasný. Ve dveřích stojí taťka, schválně si podupuje, abych jako věděla, že je připraven k odchodu. "Vzal jsi pití?" ptám se, i když vím, že v tašce je vše potřebné. "Máme všechno, můžeme vyrazit!" odvětil s úsměvem. Bezva, už se nemůžu dočkat.

Slunko hřálo, venku bylo na padnutí, o autě ani nemluvě. Představa projížďky autem bez plánu mě děsila. Nasměrovali jsme si to tedy do Chomutova. Jasný cíl - to je pro mne nejpřijatelnější. Byli jsme tam nesčetněkrát, přesto má místní zoopark pro nás své kouzlo.

Nebylo těžké vybrat si místo pro trávení sobotního odpoledne. Od chvíle, kdy si naše dcerka oblíbila plyšového pejska, začala reagovat na našeho kocoura a nadšeně vískala při pohledu na slepice, bylo jasné, že zvolený výlet je beze sporu tím, který bude mít odezvu.

V autě jsme pustili hudbu, o což nás dcerka svým naléháním slovy "wawa" žádala a vyrazili. Necelá hodinka cesty a byli jsme na místě. Zaplatit parkovné, rozložit golfky, uvelebit do nich dcerku a šlo se. Společně se vstupným jsme koupili taky pytlík krmiva pro kozy, to pro zpestření programu. Vydali jsme se na známý okruh… Nejdřív skoukli vlky, ptáky, medvědy, pak se dostali rovnou ke kozám - některé volně pobíhaly okolo a loudily něco málo k snědku. Od nás však dostaly krmení jen ty za plotem. Dcerka kulila očka, jak koza hladově olizovala manželovu dlaň, na které ji mňamku nabízel. Nechápavý výraz střídal spokojený úsměv a bylo znát, že je nadšená. Konečně jsme došli i k opicím, které jsou mé nejoblíbenější. Pavilon prošel malou rekonstrukcí spočívající v možnosti prohlédnout si opičí dění z malého altánku, ke kterému vedla cesta po lanovém mostu ve výšce několika málo metrů. Krásné… Ovšem pro mne nevyužitelné. No jo no, prostě strach z výšek a podlamující se kolena mi takové "atrakce" nedovolují. Manžel však ničím podobným netrpí, a tak se rozhodl, že vezme dcerku do altánku sám. Těžko popsat svíravý pocit, když se pohupovali na mostě přímo nad výběhem… Ale přece nebudu hysterická a nezkazím jim radost trváním na tom, aby tam nechodili, že to určitě s nimi spadne a dalšími katastrofickými scénáři. Takže jsem je pozorovala se staženým hrdlem a ulevilo se mi až když byli zase v mé blízkosti. Naše cesta mířila pomalu ke konci, zbývala domácí farma a velbloudi. Koně vzbuzující respekt měli úspěch, i když s jejich zařehtáním dcerka málem spustila pláč. Králíci, slepičky, kachna - tak to nebylo nic nového, nápodoba zvuků byla úžasná… No a velbloud. Tak ten neměl zrovna dobrou náladu. Nejen, že byl děsně hladový, ale i útočný. Pětiletou holčinu kousl do nohy, když mu dávala trávu a tím odradil další v přiblížení i krmení. Pro nás to bylo poměrně šokující. Nečekali jsme takovou reakci a s obavami v očích se vydali k východu. Cestou zpět jsme si tak nějak shrnuli společné zážitky a vše završili koupením pohledu na památku a do rodinné kroniky.

Autor: Štolfová Monika