Podzimní depka

Celé dopoledne, na místo sledování výuky, koukám z okna na padající listí, nechávám se okouzlit barvami, které podzim přináší a relaxuji. Zdá se mi, že školní rok teprve začal a měla bych být po prázdninách odpočatá, však není tomu tak. První den jsem dostala rozvrh, který rozčaroval nejen mě, ale i mé spolužačky. Dvakrát týdně odpoledka do čtvrt na pět, jinak do půl druhé. Šílený. A navíc dojíždění. Jediné, co mi zvedlo náladu, byly předměty. Přibyly zajímavější, odpadly nesnesitelné. Dějepis, fyzika, chemie - naprostá hrůza. Určitě to znáte. Jak k něčemu nemáte vztah, je těžké se to nabiflovat, protože při samotné výuce něco nezáživného neleze prostě do hlavy. Nezbývá než bezmyšlenkovitě zapisovat poznámky a pak to dohnat doma.

Letos to bude jiné. Předměty mě svými názvy lákají. Sešity pečlivě nadepisuji, snažím se stanovit si pro všechny stejnou úpravu. Mám totiž ten problém, že jakmile mé poznámky nejsou dostatečně přehledné, nevyznám se v nich a nedokážu si je fotograficky vtisknout do paměti. Čili nadpisy velkým tiskacím a červeně, dvakrát podtržené. Podkapiloty též červené, ale tiskací malá, první písmenko velké, podtržené jednou. Samotný text modře, nejlépe psaný gelovou propiskou, se kterou se mi, jakožto levákovi, píše dobře. Křiklavě oranžový fix zdůrazňuje podstatné informace, které jsem schopná v paměti bezpečně vyhledat a popsat jejich umístění v sešitě.

Dala jsem si předsevzetí, že hned z počátku nasbírám co nejvíce dobrých známek, aby vykompenzovaly ty, které se mi třeba nevyvedou. Znám se.

No ale uběhly dva měsíce školy a už počítám dny do nějakých prázdnin. Podzimní klepou na dveře a já jsem šťastná, že se ten kolotoč na chvíli zastaví.

Čím to je, že se mi nedaří dostát stanovených cílů? Index o mě může říct jediné: "Vlastní chybou průměrná". Hm, moc se neučímAle když chci, vím, že to jde. Stačí to však? Co vám budu povídat, jsem zkrátka impulsivní. Chvíli se snažím, sešity výstavní, látku naučenou, hlavně zafixovanou, doplněnou o informace vlastní iniciativou vyhledané, na druhou stranu, jak říkají profesoři - laxní přístup, naprostý nezájem o studium prohlubující se každou negativní poznámkou na mou adresu.

Už týden jsem ve škole akorát tak do počtu. Samotnou mě to štve, necítím se v pohodě, elánem neoplývám, úsměvy nerozdávám. Holky mě uklidňují, že je to jen podzimní depka. To mám radost, přijde si bez pozvání a daří se jí neuvěřitelné. Najednou se roztrhne pytel s otázkami jako: "Co se děje?" "Můžu ti nějak pomoc" nebo "Udělala jsem ti něco?" apod. A nejhorší na tom je, že v tu chvíli nemáte chuť podělit se o pocity, které vlastně ani nemají reálný podklad. Snažím se uklidnit zúčastněné, že je vše v pořádku, že je mám ráda, nic mě netrápí a přejde to. Ti, co mě znají déle, se už více nevyptávají, ti druzí ale situaci hrotí a já se dostávám fakt do úzkých.

A tak při hodinách vypínám. Jedním uchem tam, druhým ven, občas chápavě kouknu na profesora a doufám, že se mě na nic nezeptá.

Poslední hodina je tak dlouhá. Nervózně sleduji hodinky, počítám poslední minuty do zvonění. Konečně. Sbaleno mám dávno, zvedám židli na lavici, pobízím kámošku, ať si pospíší a společně pádíme ke skříňkám. Rychle se přezouváme a utíkáme na zastávku. Autobus MHD už se pomalu rozjíždí a my doufáme, že nám ještě zastaví. Zřejmě nemá depku, protože nás u otevřených dveří vítá lehkým úsměvem, letmo kontroluje legitku a opětovně vyjíždí. Míříme domů. Ještě nás čeká jeden boj s časem. Linkový autobus právě vyjíždí z nádraží, vidíme ho na světelné křižovatce, kterou přednostně projíždíme.

Dvakrát zastavíme než dojedeme na zastávku, kde do něj můžeme nastoupit. Přilepené na zadním skle hodnotíme situaci. První zastávka a jsme stále vpředu. Jenže při druhém zastavení nás naše "přibližovadlo" k domovu předjíždí. V zápětí však vyjíždíme za ním. Další světelnou projíždíme společně. Už víme, že domů dorazíme za půl hodinky. Skvělý! Představa, že by mi zrovna dnes autobus ujel před nosem a čekala bych na další jedoucí za hodinu, je až děsivá. Už takhle se ze školy vracím ve tři. Uvědomuji si, že mám hlad. Jo jo, na obědy peníze mám, ale raději se odbudu bagetou, kterou s ním na cestě domů, než abych si dala teplý oběd a přijela domů později. Vím, že to zrovna není ukázka zdravého životního stylu. Alespoň jedno teplé jídlo denně! Kvituji polévku v lednici, kterou spěšně ohřívám v mikrovlnce a převlékám se do pohodlného domácího oblečení. Hm, je vynikající. V bříšku jako v pokojíčku, nálada se kvapem zlepšuje, pouštím hlasitě hudbu, než přijdou z práce rodiče a relaxuju. Zpívám, tančím, poklízím, co mám a připravuju si tak půdu pro bezproblémový odchod ven. Jasně, už dávno vím, že udělat si své povinnosti sama od sebe je cesta k úspěchu, pokud něco chci po svých drahých rodičích. Nemusím se k tomu ani tolik přemlouvat. Koho netěší, když má uklizený pokoj, ve kterém se příjemně odpočívá? Vždyť je to jediné místo, kde máme kousek soukromí. Koš vynáším hned ráno cestou na autobus. A ten drobný nákup večeře mě rozhodně nezatíží.

Všechno stíhám, vítám rodiče. Vím, že potřebují alespoň pár minutek klidu, proto se ani neptám, jestli můžu jít ven nebo tak, ale nabízím, že udělám kafíčko. Jako bych se tou otázkou ocitla ve světě dospělých. Rodiče jsou potěšeni, obratem se ptají, jak bylo ve škole atd. Pohoda, pohoda, pohoda. Nějak už ani nevzpomenu chmury, které mne doprovázely až domů. Hudba, zpěv a tanec, pro mne všelék. Přemýšlím, co s načatým odpolednem. Mám se sejít s kámoškou a protože je dnešek jedním z dnů, kdy nejdeme do posilovny, ani na spinning, chce to nějaký náhradní plán. Venku se procházet nechci. Raději bych někde poseděla. Ve městě otevřeli novou čajovnu. Půjdeme tam. Zbožňuju atmosféru, která tam vládne. Sezení na koberci u nízkého stolku, poslech netradiční hudby, popíjení oblíbeného čaje, k němuž si pravidelně dávám čajové pečivo. Strávíme tam celý zbytek odpoledne. Na osmou mířím dokonale odpočatá domů. Ač většina dne nestála za nic, usínám s příjemným pocitem.

Autor: Štolfová Monika