Místo po mé pravé ruce je volné

Znáte to určitě všichni, jaké je být v kolektivu, kde vládne napětí. Nedá se to popsat, zkrátka cosi je ve vzduchu. S některými spolužáky vycházíte báječně, k jiným nemůžete najít cestu, z některých cítíte, že snad proti vám něco mají a někteří vám dokonce tlumočí pomluvy. Snad každý z nás má podobnou zkušenost, a to nemusí být jen školák nebo student, ale nevyjasněné vztahy jsou velmi často i na pracovištích.

Kdybychom všichni uměli vyjádřit, co máme na srdci, život bychom si tím velice ulehčili. Ale sama dobře vím, že se to říká snadněji, než se uskutečňuje. Nezbývá nám, než se otevřené komunikaci učit. Naštěstí existují výborné techniky, můžeme je nazývat i hrami, které nenásilnou formou pomáhají rozvíjet komunikační dovednosti, které významně rozvíjí naši osobnost.

Jedna z nich nese název Místo po mé pravé ruce je volné. Jsem si jistá, že ji mnozí znáte, ale možná jste pro ni nenašli to pravé využití. Ideální by bylo, kdyby ji využívali pedagogové - třídní učitelé ve svých třídách. To však není rozhodně konečná, protože se dá využít v každém pracovním kolektivu.

Jejím cílem je "vyčištění" vztahů ve skupině - jak jsem již zmínila, může jít o pracovní kolektiv, třídní kolektiv, ale i ve sportovní oddíl či družinu.

Jak začít?

Vedoucí této hry - nejlepší je poprosit o vedení člověka, který v týmu či kolektivu není zcela angažován, na mysli mám třídního učitele, vedoucího oddílu apod. - vám sdělí pravidla hry a její průběh.

Na začátku vás vyzve, abyste udělali kolečko z židlí a přidali ještě jednu, která zůstane volná. Poté se všichni usadíte, včetně vedoucího hry.

Pravidla zní:
Ten, kdo má po své pravé ruce volné místo, začíná slovy: "Po mé pravé ruce je volné místo a já bych si sem posadil(a)…" - a pozve si člověka z kruhu, kterému by rád něco řekl.

Sdělení by mělo být konkrétní, řečeno slušnou, srozumitelnou formou, a to buď s pozitivním či negativním nádechem.

Pozitivní věta bude například tato: Po mé pravé ruce, je volné místo a já bych si sem ráda pozvala Marcelu. (Marcelka se posadí a pokračujeme): "Chtěla bych ti poděkovat, že jsi mi pomohla s úkolem, protože jsem s ním nevěděla rady."

Negativní věta bude například tato: "Marcelo, neříká se mi to zrovna lehce, ale mrzí mě, že jsi o mě ostatním neříkala pravdu v tom, že…"

Takto se vždy uvolní někde místečko a pokračuje se.

Největší chyby, kterých se hráči dopouští, jsou tyto:

Reagují na slova, která mu jsou sdělena - zásadní chyba a řekněme si proč. Velkým plus této hry je, že můžeme říci dotyčnému cokoliv, aniž bychom se obávali nějaké hádky. Dodržením pravidla NEREAGOVAT NA SDĚLENÍ docílíme toho, že nedojde k slovní potyčce či ataku. Ten, který si někoho pozval, může beze strachu sdělit, co cítí, aniž by byl ihned atakován. Má-li pozvaný výhrady k tomu, co slyšel, může je sdělit až ve chvíli, kdy si dotyčného bude moci pozvat k sobě.

Právě tímto oddálením se zmírňují emoce, naskýtá se prostor pro zamyšlení a k tomu, aby si člověk uvědomil, zda to byla pravda a případně je na místě omluva, či to tak necítíme, máme pocit, že jsme byli pochopeni jinak a můžeme věc uvést na pravou míru.

Důležitý je i fakt, že je do hry zapojen vedoucí! Je-li to nadřízený či učitel, dává vám v tu chvíli možnost vyjádřit se i k němu. Není třeba se toho obávat. Každý z nás dokáže odhadnout, co můžeme dát najevo a co se nehodí. Nemyslete si, že dospělí jsou perfektní, vůbec ne, i oni se neustále učí komunikovat a dělají chyby. Ale o svých chybách každý z nás nejdříve musí vědět, aby je pak následně mohl napravit. Při této hře máte tedy jedinečnou možnost říci dospělému, jak ho vidíte.

Ve chvíli, kdy budete cítit, že už nikdo nemá co někomu sdělit, je hra téměř u konce. Vedoucí hry může v závěru vyzvat ty, kteří by rádi ještě něco řekli, ale neměli po své pravé ruce volné místo a nedostali tudíž prostor. Přihlásí-li se účastník hry, může přímo sdělit někomu, co má na srdíčku, při čemž se stále dodržuje pravidlo NEREAGOVAT. Je-li vše vyřčeno, nezbývá než zhodnotit, jak se vám líbila společná aktivita.

Vedoucí by neměl opomenout otázku, zda se někdo cítí nepříjemně a co je důvodem. Najde-li se někdo takový, je potřeba se zeptat všech hráčů, co by mu poradili. Není na škodu též otázka, zda se někdy někdo cítil stejně a co mu v té chvíli pomohlo. Další důležitá otázka v závěru je, zda si někdo z té hry něco odnáší, myslíme tím ponaučení, názor apod. Takto je možno hru uzavřít a domluvit se s kolektivem, že se bude hrát nárazově opakovaně, aby všem pomohla fungovat ve skupině, jejímiž jsou členy.

Autor: Štolfová Monika