Kdy je nejvhodnější doba pořídit dítěti sourozence?

Tak tuhle otázku jsem si kladla mnohokrát. Nechtěla jsem děti moc brzy po sobě... Představa, že od rána do večera běhám kolem dětí a není prostor na potřeby každého z nich tak, aby nestrádalo, mě děsila. Přála jsem si mít na každé tolik času, kolik bude potřebovat, plně se mu věnovat. Dospěla jsem k závěru, že ideální doba je po třech letech.

Jednak proto, že do tří let se vyvíjí osobnost dítěte a nejvíce záleží na tom, co mu je do té doby předáno a mít na něj dostatek času, je žádoucí, jednak proto, že dítě mohu dát do školky a dopřát druhému dítěti ten samý luxus plnohodnotné péče jako mělo první a posledním důvodem trochu "praktickým" fakt, že jsme se přizpůsobili finančně omezenému rozpočtu díky polovičnímu rodičovskému příspěvku než dřívějšímu platu a to taky není úplně jednoduché a nebyli jsme si zcela jistí, zda bychom do toho šli znovu, kdyby se naše finanční situace mým nástupem do práce výrazně zlepšila.

Tříletý rozdíl jsme zvládli téměř na týden přesně. Kdo ví, proč je tomu tak, ale zadařily se nám dcerky jen v dubnu. Od začátku jsme se snažili připravit Sáru na to, že bude mít sourozence. Chodila se mnou po vyšetřeních, na ultrazvuky, hladila mi bříško, povídala si s bříškem, třídila se mnou oblečky, měla hodně otázek, na které jsem s trpělivostí odpovídala. Těšila se a já měla pocit, že dělám všechny kroky, aby sourozence přijala co nejlépe. Když se Isabela narodila, zdálo se, že Sára je opravdu ráda, že sestřičku má. Nikdy ani nyní se k ní nechovala nějak zle (když ji tedy prominu, že Is kousla do ruky tak, že tam měla modré otisky :O ). Pomáhala mi s koupáním, fotila ji, vozila kočárek s mou pomocí, vyhradily jsme si chvíle na nákupy, kdy jsme jely jen spolu, jakože dámská jízda, abychom si popovídaly a měla mě jen pro sebe, a přesto se její chování začalo postupně zhoršovat. Nikoliv však směrem k Isabele, ale ke mně. Táta byl zlatíčko, měl na ni vždycky čas, to já ne, kojila jsem ji osm měsíců po dvou hodinách, když už to vypadalo, že snad vyjdu přáním Sáry vstříc, musela jsem opět kojit. Bylo mi tolik líto, že Sářiny potřeby oddaluji, bolel mě její zklamaný pohled... Ale pořád jsem se snažila využít každou volnou chvíli, abychom mohly spolu mluvit nebo něco dělat... Ztratila zájem... Přestala chtít... Jakoby vycítila, že je to pro mne těžké a prohlubovala ve mne výčitky. Zkrátka dříve při mém oddálení zareagovala sice zklamaně, ale tak nějak smířlivě, počkala, přišlo mi, že má i pochopení, později výrazně sklopila hlavu, odcházela pomalu a ještě se vždycky otočila a v očích smutek... Bylo mi hrozně... Ale jak došla k tátovi, žádný smutek, úsměv, pohodička... Tohle dělala jen mně.

Vše vyvrcholilo létem... Is bylo osm měsíců, nekojila jsem již tak často, těšili jsme se na dovolenou na chaloupku. Sára se těšila s námi, byla se mnou od rána do večera, boť školka nebyla. Zdála se být spokojenější, že je s námi, ale najednou přišel obrat o 180stupnu. Začínala ráno zamračená, byla hodně negativistická, odmlouvala u věcí, které do té doby dělala naprosto automaticky jako třeba oblékání. Vždycky si ráno došla na záchod, převlíkla se a pak mě poprosila o snídani. Najednou to nešlo, kňourala, nic se ji nechtělo a hlavně, najednou to NEUMĚLA! Nešly ji nasadit ponožky, přetáhnout tričko přes hlavu, dát nohy do kalhotek nebo se nasoukat do tepláků... Chodila, ať ji pomůžu. Jídlo, to byla teda katastrofa odmalička, ale teď se sama prostě nenajedla - ZHUBLA! Ona, která ve třech a půl letech měla 11,5kg. Vyžadovala krmení, protože i Isabelu jsem krmila, chtěla obléci, protože i Isabelu jsem oblékala, bolely ji nožičky, když jsme někam šly (i přesto, že jsme už nějakou dobu dávali docela tůry a byla velmi vytrvalá), prosila, ať ji nosím, nechtěla slyšet, že vozím kočár a nemůžu do toho tahat ještě jí, zmizely hry odpovídající jejímu věku, začala lézt po čtyřech, mluvit jako mimino, chtěla být chválená za stejné věci jako Isabela. Pokaždé, když jsem ji něco vyčetla, začala okamžitě plakat, pak plakala i při nelibém mém kouknutí, plakala pořád. Dávno už nebyl táta miláček, pochopil, že není nejlepší cestou ji vycházet naprosto ve všem vstříc ve snaze zaplnit místo, kde jsem chyběla já. Začala toho zneužívat. Nastavili jsme jasné hranice, náš cit se nezměnil, slyšela to od nás často, mazlili jsme ji... Snad a doufám, že cítila, že ji máme rádi.

Zkrátka se k narození sourozence přidali tříleté vzdory a to je kombinace, který sebou nepřináší mnoho pohody. Nikdy bych nevěřila, že se na své dítě budu tak strašně zlobit, že budu mít chuť ho nevidět. Chápete to? Dá se tohle vůbec říct nahlas? Sesypala jsem se... Neunesla jsem, že přes všechny naše snahy se situace nelepší. Do běla mě vytáčely i docela běžné věci jako je Sářino courání po večerce. Byla jsem večer tak vyšťavená, sledovala čas, kdy se ona hodina bude blížit a konečně to skončí. Když už jsem konečně usedla, že si dám oraz a ona přišla, že mi chce něco říct, byla jsem nepříčetná. Ano, byla a klidně byste mi v té době mohli říkat, že to je jen dítě. Pohár trpělivosti přetekl, nebylo sil... Nevěděla jsem, jak dál. S manželem jsme veděli, že žárlí, že to špatně nese, že není už jen ona, že naší pozornost dělíme mezi jí a ségru. Pravda ale byla, že jsme s ní do té doby otevřeně nemluvili. Myslela jsem, že se ani nehodí ji říkat něco jako: "Myslíš si, že tě máme míň rádi?" Měla jsem za to, že si to snad ani nemyslí. A opak byl pravdou... Myslela si to, potřebovala to SLYŠET. Nastal zvrat k lepšímu... Objala mě, pomazlila... Po několika měsících odmítání, strkání do mně i občasného fyzického ataku, kdy mě třeba plácla, se přitulila. Nechala se hladit. Začala zase jíst, oblékat se, smát se!

Nejhorší jsme měli za sebou... Doufala jsem... S návratem do školky přišly další krušné chvíle, ale ne tak silné kafe, jako ty v létě. Trvají doposud a objeví se vždycky, když jde do školky po nějaké době, co je se mnou doma... po prázdninách, po nemoci... Nemáme problémy ráno, že by se snad nepřipravila, nepláče, když jde do třídy, na děti se těší a celý den je v pohodě, ale jakmile pro ni přijdu, udělá obličej, řekne něco, co mě opravdu zamrzí třeba: "Dneska se s tebou nebudu bavit, nejsme kamarádky!" nebo "Nemám dobrou náladu, tak na mě nemluv." Ačkoliv už dneska vím, že mě tím prostě vydírá, nedokážu reagovat s nadhledem, jsem zklamaná, i naštvaná... neumím to přejít a když to zkouším, je to ještě horší, vystupňuje své chování vzteklým házením věcí, neochotou se obléci apod. Kolikrát jsem odešla z šatny a nechala ji tam s tím, že na ni počkám venku. Řvala jak na lesy. Jenže v podstatě až po mém odmítnutí pozornosti se zklidnila. Mám to brát tak, že je to řešení? Nechci se s tím smířit. Zabírá také odvedení pozornosti jinam... Třeba se začne vztekat a já začnu děsně zaujatě o něčem mluvit s takovou tajemností, že zírá, začne se vyptávat a já ji mezitím nepozorovaně leč rychle obleču.

Bylo by lepší mít dítě dříve? Nebo dokonce později? Přijalo by dítě v jiném věku sourozence lépe nebo ještě hůře? Kdo ví... v každým věku dítěte, s každým jiným dětským světem budeme asi řešit problémy jiné...