Jak dospívající mohou vnímat nové prostředí

Vzpomínám si, když jsem se poprvé ocitla ve třídě s novými spolužáky. V bezmála šestnácti letech jsem nastoupila na střední školu, kterou jsem si přála studovat. Pedagogická škola má však jedno malé úskalí. Převážně ji studují dívky, a když už se objeví nějaký chlapec, bývá označován za podivína. První školní den byl plný smíšených pocitů. Nové tváře, noví učitelé - profesoři, nový řád, samostatná skříňka v šatně a třída. Dle instrukcí každý hledal tu svou. První patro, přečetla jsem si při vstupu do budovy na informační tabuli a označení 1. H. Seznam spolužáků mne nepřekvapil. Zběžně jsem očima přelétla jména a z dvaceti přijatých studentů samé dívky. Na "základce" jsem byla zvyklá fungovat ve smíšeném kolektivu, teď mě čeká čtyřletý babinec. Shledávám v tom jednu výhodu. Před holkami se nebudu tolik stydět, červenat, až budu stát před tabulí u zkoušení, ale co přestávky? Vždycky mi byli kluci tak nějak bližší. Rozebírali jiná témata, nezaobírali se tolik sami sebou, nepomlouvali, jednali více méně na rovinu, což bylo mnohem přijatelnější než pomluvy za zády, falešné úsměvy a svádění nepříjemného jedna na druhou. Nezbývalo než počkat, co ukáže čas.

Těžko popsat, co všechno se mi honilo hlavou. Zapadnu mezi nové spolužáky? Co mohu udělat proto, abych se jim zalíbila? Obavy, že se stanu černou ovcí, mě tížily asi nejvíce.

Vstupuji do třídy, zdravím obvyklým "Ahoooj", mapuji situaci. Shluk u nástěnky, zmatek, rozpačitý smích… Odkládám tašku na volnou lavici a jdu se přidat mezi ostatní. Mé nové spolužačky čtou seznam naší třídy. Slyším své jméno a hlásím se: "To jsem já". Otáčí se na mne, znovu zdraví, představují se svými jmény a ze mne padá nervozita. Osmělím se a hledám k sobě do lavice někoho, kdo ještě nemá "lavicovou dvojici". S přátelským úsměvem se na mne obrací holčina jediná romského původu, že si ráda přisedne. Jsem nadšená. Kdo by to řekl, že se tak rychle ze strašáka "nového prostředí" stane místo, které jako bych navštěvovala již nějakou tu dobu. Naplňuje mě zvláštní pocit. Zvládla jsem situaci, kterou jsem si skoro celé prázdniny promítala ve snech. Hřeje mne to u srdíčka. Ostych je pryč a já jdu vstříc všem ostatním, seznamuji se, hledám holky ze stejného města. Jsou hned dvě, skvělý, budeme dojíždět společně. Jaká úleva přichází, když se z cizího, neznámého prostředí, stává prostředí přijatelné, sic nadále neznámé, ale jednou společnou lodí, startovní čárou, kde nikdo nemá ještě své místečko.

Takové situace zažívají nejen dospívající, ale také dospělí. "Náctiletí" se s první velikou změnou potkávají v době, kdy přestupují z prvního stupně na druhý. Přibudou vyučovací předměty, součet hodin v týdnu se zvýší, střídají se vyučující a i důvěrně známý třídní učitel, je najednou pryč. Jediné, co zůstalo nezměněné je třídní kolektiv. Je potřeba si uvědomit, že jakmile funguje třídní kolektiv, daleko snáze se také učí a děti - dospívající tak zvládají novou pro ně zátěžovou situaci lépe. Je mylné domnívat se, že třída, která je na společné cestě od prvního ročníku, zůstává klimatem neměnná. Stejně jako se někdy i ze dne na den mění dospívající, tak i vrstevnická skupina prochází změnami.

Existují školy, které pokládají tento fakt za důležitý a nebojí se první školní dny věnovat především skupinové práci s dětmi. S jednou takovou jsem byla na třídenním výjezdu. Dopředu jsme naplánovali program, jehož cílem bylo především stmelení kolektivu. Vystavit kolektiv zátěži je to nejlepší, co pro fungování a kooperaci můžete udělat. My jsme zvolili celo-odpolední turistiku protkanou úkoly, jejichž řešení bez týmové spolupráce nebylo možné splnit. Abychom třídu více zmotivovali, rozdělili jsme je do čtyř skupin a pojali celý den jako soutěž. Každá skupina byla pečlivě sestavena. Složení neodpovídalo skupinkám obyčejně se sdružujících ve volných chvílích. Ba naopak. Cílem přeci není, abychom upevnili třídní pod-skupinky, ale dali prostor pro poznání těch, se kterými obyčejně spolužáci nekomunikují nebo se kterými dokonce nevycházejí. Každou skupinu vedl dospělý pedagog. Do skupinových interakcí nezasahoval, pouze sděloval úkoly, dohlížel na jejich plnění, fotil a dokumentoval celý výlet. Na konci cesty se pokusil shrnout, co všechno se při výletě odehrálo (poskytoval zpětnou vazbu), co pro koho bylo příjemné, co nepříjemné, co nového se dozvěděl o svých spolužácích atd. A tyto informace se také sdělovali při společném sezení všech skupin. Pro zpestření a lepší vyprávění se ukazovaly fotky, které byly později využity pro prezentaci.

Krom výletu se také hrály hry. Některé seznamovací, jiné sloužící ke zlepšení komunikace mezi žáky a třídním učitelem, jiné pro odreagování. Nikdy však žádná nezůstala bez povšimnutí.

Večerní sezení u ohně, opékání vuřtů, vyprávění zážitků a zpívání s doprovodem kytary, byly dalšími nenásilnými aktivitami, na které děti doposud vzpomínají.

Ptáte-li se, jestli takový výjezd na začátku roku má nějaký význam nebo odezvu, musím říci, že ano. Nejenže se prohloubily vztahy mezi dětmi narušené dvouměsíčními prázdninami, ale co děti nejvíce ocenily, bylo poznání dospělých v běžných situacích. Zasmát se s třídním učitelem, vědět, že má také jinou tvář než tu, kterou vídá den co den, je cenným poznatkem, o kterém sice na krásně můžeme mluvit, ale takové chvíle potřebují dospívající s dospělými prožít.

Autor: Štolfová Monika